17.11.98

Jak to bylo

Byla doba a snad byla zlá,

jen málo kdo ví na cos myslela.

Co chtěla Tvá hlava láskou zmámená,

jak tenkrát mlčí ústa Tvá ztrápená.

Pak přišly dny, a snad i noci,

Tvé sny, krásné vlahé noci.

Jsi tu s námi, chladná tichá stěna,

když mlčíš dál a to se nemá.

Zas zjevila ses, snad jsi víla,

už mám Tě v srdci divná síla.

A v duši mé už něco hlodá

a zvědavost má usoužená, ach spát mi nedá.

Pak ubíhaly zase týdny,

kdy každý den zdál se tak bídný.

Až nadešla  ta krásná chvíle,

blízko bylo srdce Tvé, mě tak milé.

Bylo blízko, snad blíž než dnes,

bylo Tvé tak jako je i dnes.

A bylo krásně, krásně jako dnes,

a byly básně, tak jako jsou i dnes.

Kdo ví co si v duši nosíš,

vždyť toho tak málo povíš.

Kdo ví? Snad víš,

když mlčíš, snadno ublížíš.