ednou
nabídl čert Matce Boží sázku, kdo z nich vystaví vyšší horu do kuropění.
Matka Boží sázku přijala a pustila se ihned do díla. Kopala zem a nosila ji
v košíku na hromadu, zatím co čert válel kameny a stavěl z nich pevné základy
k své hoře. Pak se rozběhl na pole, kde oral sedlák s koňmi, vzal mu potah
a svážel vozem ke své hoře zem a hlínu. Bral ji, kde se dalo. Ve chvílích,
kdy se Matka Boží nedívala, kradl jí hlínu z její hory.
racovali
tak horlivě, že se ani nenadáli – a v nedaleké vsi zazpíval kohout ranní
píseň. Ustali v práci, změřili své hory. A hle, hora Panny Marie – Bezděz
– byla mnohem vyšší. Matka Boží zajásala, čert prchl s hanbou do pekla.
a
to se mstí čert, jak jen může, lidem, kteří mu vystoupí na jeho horu. Přijde-li
tam kdo v čas vánoční, když slouží kněz v kostele „jitřní“, otevře
se pod ním země a pohřbí ho navždy ve svém lůně.
d
Bezděze k Ještědu táhne se dlouhá čedičová zeď, nazvaná Čertova.
Dlouho zůstávalo záhadou, jak v těchto místech vznikla. Nyní převládá mínění,
že je to útvar původu sopečného. Pověst vykládá její vznik takto:
Před lety usídlili se v místě, kde dnes stojí Bezděz, tři čerti.
Jednou k nim přijel jezdec na bílém koni a otázal se jich:
„Který z vás tří je nejrychlejší? Rád bych s ním uzavřel sázku.“
„Já jsem nejrychlejší,“ řekl první čert. „Vystřel šíp a já
jej v běhu chytím.“
„To mi nestačí,“ odpověděl jezdec.
I přihlásil se druhý čert: „Jeď a já postačím dlážditi kamením všechny
stopy, které tvůj kůň zanechá svými kopyty v zemi.“
Ani tím se jezdec nespokojil.
Tu se přihlásil čert třetí: „Jsem rychlý jako tvoje myšlenka. Na co
si pomyslíš, všechno ti postačím udělati.“
„Přijímám sázku,“ řekl jezdec. „Chci míti postavenou zeď, která bude obíhati toto místo ve velikém kruhu. Běž a stav, kudy chci, aby vedla! Nedohoním-li tebe, dříve nežli kohout zazpívá, vyhraješ.“
ezdec
si pomyslil, kterými osadami má zeď vésti, a čert v tu chvíli měl zeď
hotovu…I jede jezdec, co jen jeho koni síly stačí, a žene se jako vichr úvalem
i strání. Čert běží před ním, bere ze záňadří kameny a v dlouhou zeď
je skládá. Až teprve, když se blížili k místu, odkudž začali závoditi,
dohnal jezdec znaveného čerta. Však tu již první přísvit jitra padl na
vrcholky hor – a v zápětí ozvalo se ve vsi kohoutí zakokrhání.
Čert odhodil zástěru, v níž měl kamení, z kamení se navršila hora. Sázku
prohrál, jeho dílo tu však zůstalo.
Aby ochránili Bezděz od rohaté chasy, postavili majitelé hradu kapli svatého
Michala, archanděla, který proslul statečností v boji s ďábly.
Čerti se usídlili ve věži u třetí hradní brány a tropili tam hluk, kdykoliv míval kněz v hradní kapli bohoslužby. Strach, jejž lidem naháněli, působil jim potěšení a proto se rádi přetvořovali v přerozmanitá zvířata, zjevovali se na cimbuří věže a děsili hradní posádku. Někdy se objevili v podobě černých kohoutů, jindy brali na sebe kozlí podobu – a nikdo je nemohl odtud vypuditi.
Odešli sami, když přestal lid věřiti v klamné přeludy, posvítiv si na vše, co bylo tajuplné, osvíceným rozumem.