nohá
podivná zjevení spatřovali lidé za starých dob na hradbách Kokořína.
Zejména v noci, když měsíc jako veliká lampa svítil s oblohy a hrad vrhal
do údolí tmavé, černé stíny. Tu se objevila na ochozu věže bílá, zářící
postava, tu zase vznesla se přes příkopy bledá dívčina ve vlajících sukénkách
a obtančila hrad kolem dokola. Nejčastěji však zjevoval se tady divoký
lovec.
půlnoci
ozval se v hradě hluk, zaštěkali tam vesele jezevčíci, zarzal kůň – a
za chvíli se řítila údolím za vyplašenou zvěří smečka psů. Oči jim
svítily, z huby jim šlehal plamen. Za nimi hnal se na černém oři divoký
lovec. Byl černě oděn a vyzbrojen kuší a šípy. Jeho bujný oř se přenášel
jako pták přes rokliny a přeskakoval vesele se skály na skálu.
do
ho spatřil, ztrnul leknutím. Divoký lovec však nikomu neublížil. Projel se
údolím, objel skály a naloviv zvěře vracel se zpátky ke hradu. Psi přestali
štěkati a dali se do skučení, neboť se jim nechtělo zpět v zakletí. A
také divoký lovec nevýskal a jeho oř už nezařehtal. Hluk se utišil a ze
skalních rozvalin, v nichž zjevení opět zmizelo, ozvalo se jen temné, žalostné
zaúpění…
ivoký
lovec slitoval prý se nejednou i nad člověkem, který si chtěl v bídě
zoufati, a štědře ho obdaroval. A někdy prý zavěsil na strom v lese i kožený
vak, plný peněz, aby se o ně podělili chudobní dřevorubci.
ak
našli jednou lidé ze Mšena pod mohutným smrkem roztroušené peníze.
Sebrali je a zryli a překopali půdu kol dokola smrku, neboť se domnívali, že
je tu někde v zemi zakopán poklad. Když po čase opět přišli v ta místa,
byly tu nové mince.
Tu upřeli svůj zrak v korunu mohutného smrku, neboť jen odtud mohly se
peníze skutaliti na zem. A neklamali se. Visel tam na větvi kožený vak, z něhož
se vytrousily.
kryli
jej tam loupežníci, či snad cizinec, který zabloudiv do údolí zpozoroval v
hrůze, že upadl v osidla loupežníků? Na to těžko dáti odpověď. Lid byl
spíše ochoten věřiti, že jej tam pověsil divoký lovec kokořínský.