Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

řeobtížné bylo tehdy cestování, leč naši cestovatelé překonávali statečně všechny obtíže daleké cesty. Shlédli Benátky, vsedli na loď a plavili se k přístavu Jaffě, odkudž je vedla cesta do Jerusaléma. Převlečeni za chudé poutníky putovali s jediným sluhou dále do Egypta. Cestou se zastavili na hoře Sinai. Tam je varovali před pokračováním v cestě arabskou pouští. Leč oba odvážlivci nedali se nijak odstrašiti od provedení svých zámyslů. Doufali, že i tentokráte ujdou šťastně všem úkladům a nebezpečím. Když se octli uprostřed pouště, spatřili pojednou v dáli tlupu arabských jezdců, řítící se v kotoučích prachu proti nim. Pohlédli na sebe, porozuměli si. Jsou přepadeni a vydáni na milost a nemilost ozbrojeným lupičům.

ako smečka hyen přihnali se Arabové k překvapeným poutníkům, strhli je s velbloudů do písku a pohrozivše jim smrtí, kdyby se snad chtěli postaviti na odpor, obrali je o všecko. Ožebračeni, téměř nazí zůstali naši poutníci uprostřed nehostinné pouště.

„Co je nám platno, že nás nechali na živu, když tu stejně zhyneme hladem, nemajíce potravy ni peněz?“ počal bědovati Černín, kdežto pan Harant, probrav se z leknutí, vyjasnil líce a pousmál se nad jeho nářkem. Zavedl Černína stranou a vyhrabal z písku váček se zlatými dukáty.

„Alespoň, že nám tohle zůstalo,“ pravil, přepočítávaje dukáty. „Měl jsem štěstí, že jsem mohl pustiti váček nepozorovaně na zem a nohou jej zahrabati do písku. Zbylo nám málo, doufejmež však, že nám to stačí k dosažení některého přístavního města, odkudž se již dovoláme pomoci z domova.“

I pokračovali tím rychleji a obezřeleji v cestě a po mnohých nových nesnázích dostali se konečně do vlasti.

ryštof Harant dosáhl tu mnohých vyznamenání, a oženiv se s dědičkou poloviny hradu Pecky, žil v Praze v přízni císaře Rudolfa II. Leč v životě pana Haranta střídalo se nadále štěstí s neštěstím, jak tomu bylo i na jeho dobrodružné pouti. Znovu ovdověl, oženil se pak po třetí a získal i druhou polovinu hradu Pecky. Usadil se potom na Pecce a oddával se svým zálibám.

ocně do jeho života zasáhl odboj českých stavů. Pan Harant, přestoupiv krátce předtím k víře podobojí, stal se jedním ze stavovských direktorů a po zvolení Bedřicha Falckého za českého krále byl ustanoven presidentem české komory. Když došlo k bojům mezi vojskem císařským a stavovským, byl povolán jako osvědčený válečník za velitele stavovského dělostřelectva. S ním se dostal před Vídeň a dal stříleti na císařský hrad. Již tehdy byl nad ním vyřčen rozsudek. Císař Ferdinand jemuž střílel Harant do oken, zuřil zlobou a sliboval mu za skutek ten oplatiti smrtí.

Žel, že se mu k tomu naskytla příležitost tak osudně brzy. Porážka na Bílé hoře znamenala i konec slávy a šťastných let bohatýrského pana Haranta. Dříve, nežli mohl uprchnouti před císařovou pomstou do ciziny, byl přepaden na Pecce oddílem vojska, který jej zajal a odvezl do Prahy.

Když ho odváželi z Pecky, tu právě ve chvíli, kdy vstupovali na most, zdvihl se vítr, serval pani Harantovi klobouk s hlavy a odnesl.
Jeho paní, jata zlým tušením, zavolala za ním smutným hlasem: „Och, kéž by to nebylo znamením, že brzy i svou hlavu ztratíš!“
Harant, chtěje potěšiti zarmoucenou ženu, pokusil se obrátiti tu příhodu v žert:
„Kdybych byl Římanem, vrátil bych se ihned zpátky a neudělal bych dnes ani jediný krok z domu.“

lý osud měl býti naplněn. Pan Harant byl uvězněn, odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků a popraven s ostatními českými pány na Staroměstském náměstí. Smrt ho čekala tam kde se jí nadál nejméně. Než, pohlédl jí statečně v tvář a odevzdán do vůle osudu vstoupil pevným krokem na popravní lešení.

„Tolik nebezpečenství jsem v cizině přestál,“ promluvil na rozloučenou, „a nyní ve vlasti mé smrt násilná se mi činí! A to od těch, kterým předkové moji i já tak dlouho jsme sloužili!“

Katův meč zasvištěl vzduchem, slavný cestovatel vypustil svou bohatýrskou, ušlechtilou duši.