O helfštýnském psu

Ještě za svého života prý pán z Linavy zakopal všecky své bohaté poklady někde na hradě - jenže zapomněl kde. Jednou se vracel jeden soused z města - byl tam na jarmarku - a cestou šel přes Helfštýn. Když tam docházel, bylo už hodně tma a zabloudil. Najednou se ocitl až u střílny, co je za ní ta bezedná studna. Zmateně se rozhlížel, jak se tam dostal a kudy odtud. Vtom se proti němu vynořil ze tmy černý pes, statný jako tele. Na krku měl zlatý řetěz a na hlavě rytířskou přilbici. Ten soused zůstal, to se ví, jako vbitý do země. Co to je, co to je? Pes vypadal jako zkamenělý, ani neštěkal, ani na něho nedorážel, jen na něho upřeně hleděl. Měsíc na chvilku vyšel z mraků a přilbice na hlavě psa se slabě zaleskla, a jak psisko pohnulo hlavou, zlatý řetěz zazvonil. Ale pes jenom bez hnutí stál a pořád se díval svýma ohnivýma očima. Milý strýc couval pozpátku z kopce dolů. Jen se později vždycky divil, že tam někde nespadl ani neklopýtl! Oči měl vyražené strachy a jen čekal, co se stane. Ale nedělo se nic.

Strýc se vzpamatoval a rychle namířil k cestě. Několikrát se ohlédl zpátky a viděl, že pes ještě stojí na tom místě, smutně se za ním dívá ohnivýma očima a jen semtam mrskne ocasem. V té chvíli si soused vzpomněl na rytíře z Linavy. Už odmala o něm slýchal moc vyprávět: prý bloudí po hradě a hledá své ztracené poklady. strýce chytla lítost u srdce nad jeho smutným osudem a v té prý pes jaksi radostně zaštěkl, obrátil se nahoru ke zdi a tentam. Zůstala za ním jen jakoby ohnivá čára a hned nato se nad střílnou ukázala jakási záře a za chvilku zase zmizela. Strýc měl toho dost! Vzal nohy na ramena a běžel domů. Staří sousedi mu vykládali, že ten velikánský černý pes je prý zakletý pán z Linavy. Až prý se vyskytne nějaký člověk, co se toho psiska nezalekne a co za ním půjde k bezedné studni, ten podle záře pozná, kde ty poklady leží. Tomu sousedu ta věc nedala pokoj. Sebral pár lidí ze Záhoří a vypravil se na to místo, kde tenkrát v noci viděl černého psa a tu zář. Kopali tam, ale motyky se odrážely od kamení, všude tam duněla jen tvrdá skála. Mořili se skoro do tmy, až na ně přišla jakási tajemná hrůza a všeho nechali. Starý hajný Onderka vždycky vykládal, že ty rytířovy poklady tam někde dodnes leží. Ale kde? Kdyby je přece tak jednou někdo našel! (Z knihy Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové