rovna
tak, jak byl pan Harant ve světě ctěn a vážen, byl doma milován od svých
dětí. Byly právem hrdy na svého otce, neboť se vyznal nejen v umění válečném,
nýbrž i téměř ve všech oborech krásna. Napsal a vydal tiskem dvoudílný
cestopis, vyzdobený vlastními ilustracemi, uměl skládati verše, kresliti a
hráti na různé nástroje. Přicházeli k němu hudebníci a rozveselovali
hudbou prostorné hradní síně, do nichž se po nešťastné bitvě bělohorské
počínaly louditi temné obavy a úzkost z neznámé budoucnosti.
ejvíce
na svém otci lpěla nejmladší dceruška Harantova. Jak jen mohla, vklouzla za
otcem do pracovny a vrhla se mu na šíji s nějakou malou prosbou. Pan Harant
neodolal nikdy jejím nevinným přáním a kreslil jí trpělivě rytíře a
koně, lidi, Turky, velbloudy i jiná cizokrajní zvířata, jež poznal na své
cestě.
ím
bolestnější byla pro ni chvíle, když jí císařští dragouni jali tatíčka
a odvezli ho s sebou do Jičína a odtud dále do Prahy, kde ho uvrhli do Bílé
věže. A když pak byl s ostatními českými pány, kteří se zúčastnili
povstání, sťat na Staroměstském náměstí, tu její srdce ochořelo žalem.
Čas, který jest lékařem duší, roznesl smutek, v nějž se zahalila Pecka po smrti svého pána. Paní Anna Salomena, vdova po panu Harantovi, provdala se za pana Černína, jenž býval průvodcem jejího muže na cestách. Jesuité starali se horlivě o to, aby osiřelé děti zapomněly na víru podobojí a na svého otce, který se stal obětí císařovy pomsty. Marné však bylo jejich úsilí. Jeho památka byla příliš živá a představa jeho osobnosti příliš mocná, aby bylo možno na něho zapomenouti.
siřelá
dcerka stávala v zamyšlení u okna a nepřestávala vzpomínati všech radostných
chvilek, jež prožila s milým otcem. Ba, často ji přepadly i myšlenky, že
by bylo lépe, kdyby zemřela. Shledala by se tak s otcem a radovala by se s ním
na věčnosti, kam nedosahuje vládcova pomsta a zloba.
Jednou v noci, když se hrad ponořil v ticho a jen měsíc otevřeným oknem
nahlížel v jizbu, měla krásný, živý sen.
dálo
se jí, že na ni kdosi volá. Probudila se, promnula si oči, rozhlédla se po
komnatě. Nespatřivši nikoho, pohodila hlavou, až se jí světlé kučery
rozvlnily, a zase zavřela oči. Uplynula chvíle, zavolání se ozvalo poznovu.
Jasněji a blíže. Vstala, usedla na pelest, rozhlíží se tmou. V místech,
kde bylo okno otevřeno, zahlédla světlou, bledou postavu. Ulekla se, avšak
vzápětí div radostí nezavýskla. Neboť záhadný návštěvník – byl její
otec!
smál
se na ni, rozpřáhl proti ní svou náruč. Vyskočila radostně z lůžka,
vrhla se mu v ústrety. Tu se však přízrak rozplynul – a tělo dívčiny zřítilo
se z okna do vražedné, smrtonosné hloubky.