Petrovští

Jednou přepadli Petrovští osamělý mlýn v Jelenicích u Mělníka. Zabušili na vrata, rozkázali: „Otvírejte, jdou k vám na návštěvu Petrovští!“

Tu však narazila kosa na kámen. Mlynář se nezalekl a jeho chasa se počala s lupiči bíti tak udatně, že museli se zkrvavenými hlavami ustoupiti. Jeden z nich pozbyl v seči ruky.

Zalezlí ve svých doupatech jako spráskaní psi osnovali lupiči mlynářovi krvavou pomstu. Petrovský, aby ušetřil jejich krve, rozhodl se použíti k tomu lsti a zrady.

ednoho dne se objevil v Jelenici po městsku oděný pán, který se tvářil, jako by si vyšel do kraje hledati osvěžení. Vešel do mlýna, dal se tu do řeči s mlynářem o kráse kraje a o počasí. Ty vyšla na dvůr mlynářova dcera Liduška. Cizinec ji hned uctivě pozdravil – a že měl řečí jako voda, i ona mu uvázla v síti.

d té doby přicházel do mlýna častěji a po každé byl tu vlídně uvítán i hoštěn. A že se mu zdál opravdu pořádným, zámožným měšťanem, jak o tom svědčily i jeho prsteny a hojnost peněz, neměli rodiče nic proti tomu, aby se ucházel o ruku jejich dcery.

ednou, když odcházel ze mlýna, požádal Lidušku, aby ho šla vyprovoditi. Šla bez obav, neboť ho měla za poctivce. Sotvaže se octli v lese, vyrojili se z úkrytů loupežníci a s chechtotem se dívky zmocnili. Svázali ji, nedbajíce jejího pláče a nářku, a odvlekli ji s sebou na Kokořín. Tu teprve poznala v hrůze, že domnělý ženich je náčelník loupežnické chasy, že je to sám lupič Petrovský.

strašena k smrti upadala chvílemi v bezvědomí, takže ani nevěděla, kudy a jak se dostala do tmavého, podzemního sklepení, osvětleného prskajícími smolnicemi. Tu teprve ji lupiči rozvázali a pohodili ji na ztuchlé otepi slámy, ležící v koutě. Odešli do vedlejší místnosti, radili se, jak naložiti se zajatou, aby připravili jejím rodičům co největší muka. Usnesli se, že budou nejdříve žádati výkupné, a až je obdrží, pak že ji propustí – s useknutou rukou.

Liduška zaslechla hrozný rozsudek, vypukla v srdcelomný pláč. Loupežníci se jen zachechtali, a aby svůj šťastný lov oslavili, pustili se ihned do pití.

dyž se vykřičeli a usnuli, tu se i Liduška utišila a rozhlédla se po nevlídném, temném sklepení. Spatřila uprostřed protější stěny krb, u krbu zamračenou stařenu, která tam přikládala dříví pod třínožku a cosi vařila v očazeném hrnci.

zvedla se Liduška a vrhla se se sepjatýma rukama stařeně k nohám: „Pro Boha živého vás prosím, alespoň vy se nade mnou, nebohou, slitujte a ušetřte mě i moje rodiče strašlivého trápení. Vždyť jsem nikomu nikdy neublížila, ničím jsem se neprovinila, za co bych měla pykati!“

rosila tak úpěnlivě, že stařena, ačkoliv byla otrlá pobytem mezi hrubými loupežníky, kteří ji donutili, aby jim dělala hospodyni, nemohla odolati její prosbě. Pohladila ji po vlasech drsnou, kostnatou rukou, těšila ji: „Neplač, dušinko, pomohu ti k útěku. Věru, že by bylo škoda tvého mladého života. Co na tom sejde, zabijí-li chlapi v zlosti starou bábu?“

Vzala z hrnku dvě hrsti nedovařeného hrachu, vsypala jej Lidušce do zástěrky.

„Máš hlad? Na, chroupej hrášek a utiš se, brzy se ti srdce upokojí.“

Rozsvítila lojovici, zavedla dívku do tmavého kouta sklepení, kde byl vchod do podzemní chodby. Odházela otepi slámy, které jej zastíraly, podala dívce svíci.

„Sehni se a jdi opatrně, aby ti světlo nezhaslo. Jakmile vyjdeš z chodby ven, pust se vpravo po stráni do údolí a potom stále podle potoka, až přijdeš v známá místa. A vzpomeň si někdy na bábu Petrovských a obětuj za ni v kostele otčenášek!“

Liduška jí poděkovala, vklouzla jako myška do temné chodby, vytesané ve skále, a svítíc si na cestu, prchala ze zajetí.

onečně se v chodbě před ní rozsvětlilo. Zhasila svíci, prodrala se křovím, jež zastíralo východ z chodby, ven do lesa a dle rady, kterou jí dala stařena, pustila se dolů po stráni. Ani nepozorovala, že přitom trousí hrách, který jí stařena vsypala do zástěrky.

Unikla šťastně z moci loupežníků, vrátila se v náruč rodičů, kteří ji už oplakali, tušíce, že se stala obětí podlé, hanebné zrady.

tec uslyšev, jaký osud jí Petrovští strojili, odebral se do Mělníka, aby tu zburcoval měšťany k výpravě proti loupežníkům. Sešel se početný zástup ozbrojenců, vytáhl proti Kokořínu. Obešli hrad a podle hrachu, jejž Liduška nevědomky cestou roztrousila, našli tajnou chodbu. Vnikli tudy do brlohu loupežníků, překvapili je a pobili.

Oddechlo si kokořínské údolí, oddechl si celý kraj a žehnal Lidušce za to, že jej svým utrpením vykoupila ze surové moci Petrovských.