Plakánek

Údolí podkostecké, vroubené malebnými skalami, nazývá se Plakánek. Je to táhlá, malebná úžlabina, opředená mnohými bájemi. Tu v závětří na pestře kvetoucích lukách prováděly své reje lehkonohé víly okolo studánky Roubenky. Pramen vody, který z ní vyrážel, vynášel na povrch písek, pomáhající lidem od očních neduhů.

V hustých lesích, jež obklopovaly hrad na dvě míle daleko, ztratilo se kdysi dítě uhlířovi, který tu pálil uhlí. Když matka zpozorovala, že není v chatrči ani na paloučku, kde si obyčejně hrávalo, zalomila rukama a vypukla v srdcelomný pláč. Vzpomněla si, jak tu před časem v lesích zabloudila Anežka, dcera kostského purkrabího, jak tu celou noc probděla ve smrtelných úzkostech a jak jenom zázrakem byla zachráněna. Tajemný hlas na ni zavolal: „Viz keř!“ Ohlédla se, spatřila na jednom z vrchů hořící keř, který ji pak uvedl na cestu k domovu. (Dnes sluje toto místo Vyzkeř.)

I pustil se uhlíř se ženou do hledání, prodírali se lesy, prohledávali skály a volali své dítě. Jímala je úzkost spolu s obavou, by ho snad nerozsápala dravá zvěř, o niž tu nebylo za těch časů nouze. Měla znamenité úkryty ve skalách, slujích i skalních světničkách, v nichž si lidé v dobách nebezpečí hledali útulek.

Konečně sestoupili rodiče na dno rokliny a pustili se stezkou podél potoka. Chvílemi se zastavovali, rozhlíželi se po paloučku i skupinách křovin, jež tu bujely. Naslouchali tiše, neozve-li se kdes hlásek dítěte.

Slunce se sklonilo k obzoru, ukrylo se za hřebeny hvozdů a do údolí počaly padati tmavé stíny. Utišilo se údolí, zmlkl les. Tu pojednou zaslechli rodiče, utrmácení a zoufalí z marného hledání, v dálce před sebou směrem k hradu Kosti tichý dětský pláč.

Ztajili dech, poslouchali. Pláč se jim ozval poznovu. Rozeznali směr, rozběhli se ke skupině vrb. Sedělo tam jejich dítě, od pláče všechno osípané, unavené chůzí, zmořené hladem. Rodiče si radostně oddychli, všechna tíže jim se srdcí spadla.

Přitiskli dítě k ňadrům, pospíšili s ním radostně domů, slibujíce si, že je budou odedneška střežiti jako oko v hlavě.
Údolí, v němž našli rodiče své ztracené, plačící dítě, nazváno bylo Plakánek.
Od té doby přisouzeno bylo Plakánku, aby z něho pláč již nevymizel.

Naříkala si tu dívka, kterou opustil zrádný milý. Plakávala tu nešťastná vdova a nakonec se vrhla s děckem v náručí do rybníka, ležícího uprostřed údolí. Utonula v něm i s děckem, jehož pláč, stoupající z hlubiny, slýchali tu lidé po léta.

A plakali tu a naříkali, až se celé údolí chvělo, nešťastní odsouzenci, kteří byli v Plakánku mučeni a popravováni na stinadlech.