Štědrovečerní noc na Helfštýně

Taky se jednou vydal jeden smělý čeledín k bezedné studni na Helfštýně, právě na Štědrý večer. Ty poklady mu nedaly spát! Když tam došel, byla zrovna půlnoc. V tom zaslechl z hradní kaple zpívat vánoční koledy, a tak krásně, jak je ještě nikdy v životě neslyšel, i varhany k tomu hrály. Čeledína přešla všecka odvaha, ale přece jen ho něco drželo, aby na hradě zůstal. Schoval se u vchodu k třetímu nádvoří a napjatě se díval, co se stane. Za chvíli se na mostě objevil průvod rytířů, všichni v plné zbroji, za nimi se nesly rytířky v závojích. Tiše a velebně prošli okolo čeledína, jako by ho ani neviděli. Až poslední rytíř zůstal o pár kroků pozadu, přitočil se k němu a pošeptal: " Nechoď sem už nikdy v tuto dobu, nebo špatně skončíš! Popřej nám klid." Ten rytíř měl dlouhé bílé vousy až na prsa. Pak taky zašel za ostatními a celý průvod zmizel jako pára. Byli tu, nebyli tu? Čeledín se ráno vrátil z hradu a měl vlasy bílé jako mlíko! Za jednu noc tam zešedivěl. Od té doby se Helfštýnu vyhýbal, a ne tak tam hledat poklady. Až po mnoha letech někde viděl obraz pana Bedřicha z Linavy. Zařikal se, že zrovna tak vypadal ten rytíř, co tenkrát šel nejposlednější v tom nočním průvodu.