le
bylo v Čechách po smrti „železného a zlatého“ krále Přemysla Otakara
II. Ota Braniborský, poručník jeho synka Václava, vydrancoval Čechy se svými
loupeživými žoldnéři tak, že jej přivedl na pokraj záhuby a zkázy. Ještě
po letech vzpomínal český lid smutnými písněmi na neblahou vládu Braniborů,
na léta utrpení, hladu a moru.
A neméně trpěl krutostí a hrabivostí svého poručníka mladistvý
kralevic Václav.
- Léta Páně 1279 – zaznamenává kronikář – markrabě braniborský, zlý správce země české, tu noc před svatého Pavla na víru obrácením kázal povolati před sebe Kunhutu, vdovu po Přemyslovi Otakarovi II., a syna jejího Václava, dědice českého. Kázal je na vůz posaditi a na hrad Bezděz tajně zavézti. –
ezli
je tam v chatrném oděvu za krutého mrazu a ne lépe zacházeli s nimi na Bezdězi,
obsazeném Braniborci. Zvláště velmi se tu v zajetí stýskalo mladému Václavovi.
Často stával v zadumání u okna a pohlížel do dálky, pociťuje krutě
svoji osiřelost a ztrátu svobody.
Kdo by neznal báseň Svatopluka Čecha, která tak jímavě líčí stesk
malého vězně:
„Zas v okně zadumán? Zas toužíš v dáli?
Kde myšlenky tvé toulají se, kde?
Nech přeludů, jež v oblacích tě šálí,
a beř, co péče má ti skýtá zde…“
ak
oslovuje Václava jeho strážce Herman, přinášeje mu klícku s lapeným ptákem.
Domníval se, že tím zarmouceného hocha potěší. Avšak Václav, jat
soucitem s ptáčetem, jež stihl podobný osud jako jeho sama, otevřel klícku
a pustil ptáče na svobodu. Prázdnou klec pak vrátil Hermanovi:
„Syn Otakarův dar ti vrací s díkem:
On může být vězněm – nikdy žalářníkem!“
Ještě smutněji bylo Václavovi, když jeho matka Kunhuta uprchla z Bezděze
do Opavy, odkudž chtěla vésti odboj proti samozvanému, hrabivému správci
země.
Ota Braniborský se obával, aby nebyl Václav násilím vyproštěn z jeho
moci, a proto ho odvezl z Bezděze do Saska. Tam ho mořil dále, nestaraje se
nijak o vzdělání budoucího krále.
áni
čeští, chtějíce ho vysvoboditi z krutého vězení, odevzdali Otovi
Braniborskému patnáct tisíc hřiven stříbra – a když bezectný poručník
žádal nové výkupné, zaplatili nových dvacet tisíc.
Pak teprve jim byl malý Václav vydán. Český lid, vzhlížející k němu
jako k vykupiteli, připravil mu v Praze slavnostní uvítání.
áclav
nezklamal naděje, jež v něho národ skládal. Dohonil brzy, co mu chybělo ve
vzdělání, a že byl hospodárný, rozvážný a moudrý, stal se nejmocnějším
se všech Přemyslovců. Žel jen, že ho stíny vězení nadále provázely životem.
Byl nervově chorý, bázlivý a plachý, těla slabého a zdraví nepevného,
takže k lítosti národa předčasně zemřel, doživ se pouhých třiceti pěti
let.