Zakletý rytíř

ytíř krašovský svůj hrad znovu opevnil a chystal výpravu na Libštejn, aby osvobodil ženu a zajaté děti. Po dvou letech přilehl nečekaně k Libštejnu a skryl se se svým lidem pod hradbami. Jeden ze zbrojnošů tajné hradby přelezl a posadil na hrad červeného kohouta. Do tmy vyšlehly plameny z dřevěné střechy, v hradě vypukl zmatek. Krašovský vnikl do hradu, pobil čeleď, zajal hradního pána.

„Konečně tě mám, ty šelmo hltavá!“ vzkřikl, plana pomstou, a zahrozil mečem na odzbrojeného rytíře. „Vrať mi ihned ženu a děti, nechceš-li býti o krk kratší!“
Libštejnský ho vedl do sklepení pod hradem, otevřel těžké, dubové dveře vězení a ukázal do tmy: „Tam máš, koho na mně žádáš!“

rašovský pán, spatřiv v přítmí toliko kosti svých drahých, po nichž tolik toužil, jat byl hrůzou a bezmezným hněvem. Poručil svým zbrojnošům, aby ihned přivedli rodinu rytíře libštejnského a uvrhli ji do vězení, aby v něm rovněž zahynula.

ibštejnský rytíř se v tu chvíli vrhl na soupeře, vyrval mu meč, proklál ho prudkou ranou a chtěl ve zmatku uprchnouti. Avšak krašovští zbrojnoši ho dostihli, usmrtili ho a zahubili i jeho rodinu. Mrtvé vhodili do sklepení, a vchod k němu zasypali kamením.

ěky rozvrátily Libštejn, pokryly popelem zapomnění truchlivý, krvavý příběh. Čas od času však slýchali lidé pod hradem nářek a sténání duší obětí pomsty a zloby, křesťansky nepohřbených. A v příšeří rozvalin v čase velikonoc zjevovaly se jim mátožné přízraky mrtvého rytíře a ubité paní.

ylo to ve svatém téhodni, kdy na poli opodál Libštejna oral mladý sedlák. Kráčel zamyšleně za pluhem, svíraje mozolnýma rukama kleče, a chvílemi hlasitým voláním povzbuzoval své vyhublé koně. Neměl peněz, aby si mohl opatřiti lepší koně a zjednati k nim čeleď.

Pojednou sebou koně trhli a pohodili poplašeně hlavami. Tu, jak sedlák od brázdy odtrhne oči a vzhlédne kupředu, vidí před sebou státi statného rytíře.
Zastavil koně, upřel zlekané zraky k neznámému.
„Nelekej se,“ oslovil ho rytíř. „Jsem zakletý rytíř, bývalý libštejnský pán. Ač moji vrstevníci i jejich vnukové a pravnukové dávno jsou mrtvi, musím já blouditi svým zbořeným hradem a čekati na dobrou duši, která mě i moji rodinu z prokletí vysvobodí. Tebe jsem si vybral, abys mi přispěl ku pomoci. Připrav se, přijdu si pro tebe večer, zkusíme spolu štěstí,“ řekl rytíř a zrovna tak, jak se byl zjevil, zmizel zase v rolí. Nechybělo mnoho k půlnoci, když kdosi ve statku na okno zaklepal a temným, dutým hlasem zahučel:
„Pospěš si, čekám!“

Sedlák vyšel ven, venku rytíř s dvěma černými, osedlanými koni.

ytíř se vyšvihl na koně a pokynul sedlákovi, aby ho následoval. A jak tak spolu jedou úvalem a dolem, naklonil se rytíř k sedlákovi a promluvil k němu: „Dej si dobrý pozor na vše, co ti nyní řeknu. Jedeme spolu na Libštejn, můj nešťastný hrad. Bude to zlá jízda, neboť nám budou přemnohá hrůzná zjevení brániti v cestě. Ty však ničeho nedbej, ničeho se nelekej, buď ke všemu hluchý a slepý! A jediného slova nepromluv, sice bude naše cesta marná a marné bude všecko naše úsilí.“

obodli koně, dali se v klus. Koně letí jako ptáci, sotva se kopyty země dotýkají. Tmou proskakují tajemná světla, křižují se blesky, burácí hrom, a kol dokola se rojí a skuhrají strašidelné obludy.

edlákovi vyřinul se na čele studený pot, vlasy mu vstávaly hrůzou. A když se před ním vynořily ze tmy nové, ještě hroznější příšery, nezdržel se, chytil se za hlavu a hlasitě zabědoval: „Pro Kristovo umučení!“

tu chvíli propadl se kůň a sedlák ležel na mechu vedle lesní cesty. Rytíř, který stál vedle něho, truchlivým hlasem pravil: „Neobstál jsi, nedodržels mého varování a tak připravils mě o klid věčný a sebe o veliké štěstí. Než, přijdu opět po roce a zkusíme spolu novou jízdu.“

inul rok, a jak rytíř řekl, tak se i stalo. Zase jedou spolu tmou, zase pekelné zjevy okolo nich krouží. Leč sedlák statečně odolává strachu a hrůze a překonává smyslů mámení. Kůň pod ním jako vítr pádí přes strže a skály a hop! – oba jezdci stanou náhle u cíle. Kolem nich se chmuří černé hradní zdi, uprostřed nich se směle k obloze týčí velká věž.

„Jsme na Libštejně,“ poznává sedlák a obrací se po svém průvodci.
Rytíř ssedl s koně, vybídl sedláka, aby ho následoval. Sešli po schodech do klenutého sálu, v sále stůl, na stole jídlo.
„Jez a pij,“ pobídl ho rytíř. „Čeká tě nemalá práce,“ řekl a počal udivenému sedlákovi vyprávěti o boji s krašovským rytířem.
„A protože pro statek, v němž nyní hospodaříš, vznikl spor mezi námi, vybral jsem si tebe, abys zjednal mně i kostem mé rodiny věčný klid,“ dodal rytíř a ukázal sedlákovi, kde odpočívají kosti mrtvých a kde pro ně musí vykopati hrob.

Sedlák se chopil lopaty, pustil se do práce – a v tu chvíli rytíř, který stál vedle něho, se rozplynul jako obláček dýmu.

edlák uložil kosti do hrobu, zasypal je zemí a pomodlil se za duše mrtvých. Tu zaplál ve sklepení světlý zjev a před sedlákem stála bílá postava – duch zavražděné libštejnské paní. Pokynula sedlákovi, ukázala na poklad ve zdi, aby si vzal z něho tolik, kolik jen s sebou může vzíti, a vyvedla ho z hradu.

ako osleplý potácel se sedlák ve tmě mezi omšelými zdmi, až konečně únavou usnul ve výklenku. Když se probudil, domníval se, že prožil jen hrůzný, živý sen, avšak zlato a stříbro, které mu zvonilo v kapsách, nenechalo ho déle v pochybnostech, že vše bylo skutečností. S radostí pospíšil domů a jsa nyní bohat koupil si nové, krásné koně, najal si čeleď a zvelebil statek tak, že byl ve vsi ze všech nejlepší.